Zápach, nepořádek a zlo jsou symbolem špíny, říká odbornice

Ve středověku byly atributem špíny zápach, nepořádek, zlo, neřest a tělesnost, atributem čistoty zase krása, vůně, cudnost, duchovno, vypočítává v rozhovoru pro magazín Víkend DNES profesorka Milena Lenderová, která přednáší a píše o dějinách každodennosti, kam patří i hygiena.

Kde končí vrozená potřeba být čistý a kde začíná společenská nadstavba? Nejsem si jistá, zda vůbec existuje nějaká vrozená potřeba být čistý. Tělesná čistota je součástí civilizace. Děti se musí učit tělesné čistotě, česat se, mýt se, nepokecat se. Požadavky v jednotlivých civilizacích se liší. Třeba Němci nebo Nizozemci jsou extrémně čistotní.

Jak to bylo dřív? Lidé v minulosti nepovažovali tělesnou čistotu za nezbytnou. Příčinou nebyl jen zcela jiný obsah pojmu čistý, ale i úroveň technických znalostí a dovedností.

Jak to vypadalo v praxi? Třeba středověká a raně novověká ulice občas připomínala stoku. Neexistovala kanalizace ani odpadkové nádoby, po ulici se povalovalo či teklo vše, co už doma nebylo potřeba. V městských komunikacích se potkávali chodci s domácími zvířaty. Francouzský historik Alain Corbin nazývá města centry smradu. V ulicích panoval nepořádek a po setmění i naprostá tma.

A co pořádkumilovné osvícenství? Snažilo se tento stav změnit. Všeobecná hygiena, soustředěná i na čistotu životního prostředí, se ale mohla rozvinout až s moderním státem. Tedy paradoxně v době, kdy industrializace skutečně ohrozila čistotu měst. Na konci 19. století získala města hygienické parametry blížící se našim. Začala rychle budovat kanalizaci, vodovody a otevřela městská prostranství vzduchu a slunci.

Co všechno hygienu ovlivňovalo? Řada faktorů. Dokud se voda musela do domu donášet, byla čistota záležitostí jen zámožných vrstev. Roli hrálo vzdělání a rozvoj vědy, ale i některé stereotypy: dodnes někde převládá nechutná představa o tom, že chlap by měl páchnout nebo aspoň že by neměl vonět. Nebo že se kojencům nemají stříhat nehty a vlasy či že vlasy dospělých se mají mýt jen dvakrát do měsíce, jinak že se ničí.

V sobotním vydání magazínu Víkend DNES se v článku Voda, základ života dozvíte pravdu o kohoutkové vodě.

Jakou roli hrálo v čistotnosti bohatství? Velkou. Ale až do 18. století to ani zámožní s mytím těla nepřeháněli. Čistota se prezentovala na tom, co bylo vidět. Čisté ruce, obličej, parfém, denně čistá košile, manžety podle panující módy, to poukazovalo na sociální postavení. Podstatný byl i genderový aspekt: literatura 19. století určená dívkám a hospodyňkám považuje čistotu a úpravnost za atribut řádné ženy. Styl péče o tělo nesměl ale narušovat další požadavek ženskosti - cudnost. O intimní hygieně se až do konce 19. století nepsalo. A obávám se, že ve „slušné“ společnosti ani nemluvilo.

Pojďme k současnosti. Co bylo normální v době, kdy jste byla malá vy? V mém dětství, řekněme tedy zhruba před šedesáti lety, nebyla ještě samozřejmostí koupelna. A pokud existovala, byl v ní většinou kotel, v němž se muselo zatápět, chtěl-li člověk teplou vodu. Nebyly deodoranty, znárodněná výroba produkovala tři druhy mýdel, kromě jádrového na praní, a jeden druh práškového šamponu.

Jak se pralo? Ještě zhusta na valše, což omezovalo denní výměnu spodního prádla. Praní v bubnové, nebo vířivé pračce pořád předpokládalo předchozí namáčení prádla a následné dvojí až trojí ruční vymáchání. Nádobí se mylo ve škopku a v sodě. Dokonce bych řekla, že raná 50. léta dvacátého století úplně zapomněla na výdobytky hygieny první republiky, především v oblasti kosmetiky.

Z historie hygieny